VEŠKERÁ ÚCTA

Texty

Svíce

Schoulená, na ovčím polštáři, plamínky Ti tančí po tvářích
Za oknem krajíc měsíce, svíčka lehce ztrácí se.

V hrníčku prázdném od kávy, jsou krátké verše napsány,
Láska je kukla motýla, vzlétne když se nikdo nedívá

A venku déšť tančí po střechách, za oknem tma, světlo lampy svítí,
Vánek si pohrává s bílou záclonou a svíčka - svítí.

Láska je tajemství, co nemá pravidla, láska má křídla, opálená svící.
Láska je sen a já chci, abys věřila - já se vrátím s kyticí růží.


Napínavý příběh, kdo jej psal, kam mé kroky půjdou dál
Stále se učím milovat, zapálit svíci, při Tobě stát…

Láska má rub a má svůj líc, umí dát život, a umí ho i vzít.
Láska je mince, v dlani ji máš, můžeš ji ukrýt či hodit do oblak

Láska je tajemství, co nemá pravidla, láska má křídla, opálená svící.
Láska je sen a já chci, abys věřila, já se vrátím s kyticí růží.
Láska je hora, která mě vyzvala, být k nebi blíž s možností pádu.
Láska je řeka, která mě spoutala, a unáší mě k oceánu.

Autor: Gaja

LDN blues

Kdež to černy kolo na gramofón dám
a na stary čase vzpominám.
Možná se Vám trochô divné zdám,
nechte mě bet, včelká chcô bet sám.

Jak se deska toči ôsinám
a zdá se mě, že se vracim k Vám.
Tam, co nikdá nebéval sem sám,
jak já k smrti nerad ômirám.

Autor: Vymlátil

Moc a málo

Tisíckrát sedělas mi modelem,
slunko na nás hřálo a mně to bylo málo.
Tisíckrát viděl jsem Tě za plátnem,
co barvami hrálo i to mně bylo málo.

Málo, málo, málo, málo, málo, málo.

Všechny cesty prý se potkají,
v Římě nebo až v ráji.
Doprovoď mě prosím příteli,
co když už jen málo zbývá jí.

Málo, málo, málo, málo, málo, málo

Nad obilným polem vrány vzlétají
Náhlý výstřel hejno vyplašil.
Bílá černá vráno, kdy už přijde ráno,
kdy se moje rány zahojí,
bílá černá vráno, kdy už přijde ráno,
kdy odpočine malíř v pokoji.

Bílá černá vráno,
kdy už přijde ráno,
moc a nebo málo,
všechno se mi jenom zdálo.

Bílá černá vráno,
moc a nebo málo,
kdy už přijde ráno,
všechno se mi jenom,
všechno se mi jenom,
všechno se mi doufám zdálo.

Autor: Vymlátil

Gravitační valčík

Roke ôž bádám a staleti přeméšlim,
co nás to má milá potkalo za štěsti.
V knižkách aji knihovnách, v archivech e v novinách,
pátral sem proč zrovna Te seš mě sózená.
E ô stréca Guglô na wé wé wé,
hledal sem proč Te mě a proč já Tebe.
Až pak na jedné stránce o fyzice,
psale, že za teto věce muže gravitace.

Sme pré dvě hmotny tělesa a te se navzájem přetahôjó,
obrovskó seló, odborně gravitacó.
Jednó Izák Newton spal doma v zehradě pod jabloňó,
jabko spadlo – a on věděl, že má rád jenom pani Newtonovó.
Zákone Boži a zákone fyzikálni,
keré je toť ten nevim, jenom mám tôšeni,
ale hlavně že plati a hlavně, že fungôje,
že nás dva lásko má k sobě furt přehahôje.

Nékrásňéši na tym je přimá uměra,
čém je větši hmotnosť, tém je větši sela.
A tož krm mě má lásko a sama si dé,
mužeš bet bachratá a já klôsté.
Mocná sela zabere a nigdá ôž nepôsti,
bôdem se mět rádi sóčtem dvóch hmotnosti.
Pak Tě vezmô do nároči, svalime se do lužka,
popleskám Tě po ketách, zašeptám do óška.

Autor: Vymlátil

Revoluce

Průvod kráčí ulicí Potěmkinových vesnicí,
rychle mávej, už se blíží alegorické vozy.
Proletáři všech zemí, spojení a nadšení,
ani krev, ani pot, jen bezmocné slzy.

Naši bratři z pěti armád, na chvilku či na pořád,
nejspíš nám soudruzi na věčné časy hrozí.
Rozviklaným kladivem a nenabroušeným srpem,
kolečko se polámalo, však on ho někdo spraví.

Karle Kryle, už neryjeme držkou v zemi,
možná jsme občas trochu vystrašení
a sem tam klečíme na kolenou.

Václave Havle, lež, nenávist, pravda, láska,
snad už naučila nás nepráskat,
krátkým bičem, tupou pomluvou.

Františku kardinále Tomášku, rozprostři sítě,
na Tvé tváři pořád vidím ten úsměv,
že máme ještě dlouhou cestu před sebou.

Pod berlínskou zdí,
už poslední voják bdí.
Za železnou oponou,
těžké mraky už řídnou.

Vladimíre Iljiči, ty starej blázne,
každá Aurora jednou skončí na dně,
i s celou svou posádkou.

Autor: Vymlátil

Antikvariát

Decky dež si chcô odpočnót
a neco pro dôšô ôdělat,
neváhám a rychle ôtěkám
navštívit antikvariát.

Stará pani v dlóhé sôkni
a s klôstéma kostěnnéma brylema,
za něma se na mě zas ôsmivá,
bledéma očema.

Stará pani zarovnaná knižkama,
ze všeckéch stoleti,
pokaždy na ni poznávám,
že čas vůbec neleti.

Čas nehne se, to me spicháme,
nikdo nevi pořádně proč,
přetym, všecke odpovědi tam v polecich ležijó,
tak si pro ně člověče skoč.

Antikvariát, tam já chodim rád,
od ledi si odpočnót.
Zapominám na žízeň, hlad,
hodine tam jináč plenó.
Antikvariát, nende odolat
a nende projit okolo.
Kósek doprava a za rohem,
tam pod tó staró cedôló.

Odpôstim si dvě, tře piva
a je z teho pěkná kniha,
na pár zemnich večiru.
Přečtem si jô doma s mamó,
zahrabani pod peřenó,
v nárôči svéch hrdinu.

Až se jednó rozhópô a řeknô jak moc
mám Tě rád
a jedno se možná e odvážim,
Tě o rôkô požádat.
Přepychovy restaurace a luxusni dovoleny,
o tem si nech zdát,
jediny místo, kde tě vezmô je
antikvariát.

Autor: Vymlátil

Víla

Jsem pohlazení ptačích křídel,
posel zpráv, jitřenka příjde,
tanečnice makových polí,
zloba a závist mě bolí.

Ukrytá v peřinách mechu,
v růži si čelenku pletu,
šťastná, když děti si hrají,
pláču, když domov postrádají

A tak hádej, kdo jsem, jsem skutečná, nejsem sen.

Znám vůni tvých bílých šatů, kůži rudou od bodláků,
poznám barvu tvého hlasu, slyším kroky přes terasu.
Hebké ruce plné hlíny, zasadily kopretiny,
slzy, co v šátku umřou, když se naše duše minou.

Stvořená z prvního světla,
slunce se s hladinou potká.
Utkaná z tvých tajných přání,
důkaz, že sny na zem patří.

A tak hádej, kdo jsem, řekni jméno? Kdo jsem ?

Jsi víla, touláš se krajem, učíš mě vyjít s málem,
jsi žena, chci být mužem, nebloudí, stává se darem,
jsi víla při mně stojíš, mám strach uprostřed polí,
ztracený v bludišti města, jsi víla, která mě našla.

Autor: Gaja

Olomócké maratón

Kdež v zehradě máš ôž všecko hotovy
a kdež tě zbede eště trochô sela,
veběhneš za hômna do poli,
po slavnym vzorô Zátopka Emila.

Pár koleček okolo dědine,
to bévá ta nélepši připrava.
V červnô zas bôdem za hrdine,
všecke běžce čeká velká sláva.

Refrén
Olomócké maratón néni přece žádné shon,
Hanák běhá nérač na pul plynô,
jenom kdež chcem tak zaberem
a to pak s velkym přehledem,
porážime Pražáke e Keňô.

Že Olomócké maratón néni celé dá rozôm,
skromné Hanák vestači si s pulkó,
za to je statečné, vetrvalé
a bôde běhat do sta let,
e na vozékô nebo s francózkó hulkó.

Keňan přede mnó a žádné za mnó,
stači kdež zaberô a ôvizó.
Na totok sem trénoval celé ževot,
proženô je celó Afrikó.

Kdež po závodě vepadáš bledě
a na čape ôž nende ani stópnót,
tam kde dó drôzi na masáže,
me mosime eště zôbe zatnót.

Rychlo dom, néni čas na řeče,
gumáke, vidle, konvô a honem,
zehrádka ôž sôchem pláče
a dobetek řve ve chlivě hladem.

To je ta drôhá pulka maratónô,
co neběhá se po betónô,
nedávaji za ňô první cenô.
Me máme okopany zemáke,
prasata, slipke, králéke,
deť me ževime Pražáke e Keňô.

Keňan přede mnó a žádné za mnó,
stači kdež zaberô a ôvizó.
Na totok sem trénoval celé ževot,
proženô je celó Afrikó.

Že Olomócké maratón néni celé dá rozôm,
skromné Hanák vestači si s pulkó,
za to je statečné, vetrvalé
a bôde běhat do sta let,
e na vozékô nebo s francózkó hulkó.

Autor: Vymlátil

Zlaty čase

Zlaté věk a zlatá mládež, zlaty čase včeréši,
všecko co ôž jednó belo, pré furt bôde nélepši.
Vdôch bel česté, lese zdravy, raci v každé kalôži,
ale te čase só pryč a ôž jich vrátit nemužem!

Zlaty čase, slavné sóde, nebele a nebôdó,
co belo včerá a bôde zétra, to si strčte za klobók.
Právě včel a právě toť só čase zlatem zdobeny,
kdo to vi ten se ôž dočkal a má nebe na zemi.

Až se vláda věci tvéch zase k tobě navráti,
až si pravá s levó řeknó, že poctivost se veplati.
Zlaty čase bez penězi, bez nemoci, bez hladô,
Takovy než ale bôdó, ôž toť dávno nebôdo!

Zlaty čase, slavné sóde, nebele a nebôdó,
co belo včerá a bode zétra, to si strčte za klobók.
Právě včel a právě toť só čase zlatem zdobeny,

kdo to vi ten se ôž dočkal a má nebe na zemi.

Autor: Vymlátil

Zlatá Haná

Hodnó ženô, hospodeňô,
co ômi hledět na korônô,
tož tô já sem si před letama vzal.
Negde ale nestačim se
divit, co velihne se
v tém co jí Pámbu na krk předělal.
Onehdá si mě zavolala,
že ji Máňa povidala,
že pré mám jet do města a hneď.
Maslo, že tam mají lepši
a že je hlavně lacenéši
a že jich mám vzit pro jistotô pět.
Povidá...

Františkô, kôp mě Zlató Hanó,
ať nám te bôchte dobře kenó.
Kôp jô co nélacenši,
ať nám to chôtná lepši,
Františko, kôp mě Zlató Hanó.
Že já tróba sem si nevzal jinó,
a než jinó, možná rači žádnó.
Furt skáčô jak ona piská,
deš to slešim, do stolô třiskám,
Františkô, kôp mě Zlató Hanó.

Tož vedal sem se na tô cestô
a že to bôde huř jak z trestô
nemuhl sem tenkrát eště čôt.
Hypermárket plné ledi
a ôž sem věděl, že to smrdi
a ze všeckyho chtělo se mě blôt.
Nabral sem tech svéch pět masel
a rychlo sem se zpátky vracel,
muhla to bet take moja smrť.
Ani nevim, co to stálo
nebo ešle se mě to všecko zdálo,
před očema měl sem svojô choť.
Jak povidá...

Františkô, kôp mě Zlató Hanó,
ať nám te bôchte dobře kenó.
Kôp jô co nélacenši,
Ať nám to chôtná lepši,
Františko, kôp mě Zlató Hanó.
Kdekdo říká, proč sis nevzal jinó,
sbal ji kufre nebo si pôsť želó.
Já jô rád furt jak kdese
ale dež to slešim, rvô si vlase,
Františkô, kôp mě Zlató Hanó.

Ôž vracel sem se dom za ženó,
v tem zničehonic před dědinó,
jakdebe do mě praštel blesk a hrom.
Zabrzdil sem, zastavil sem,
cely auto prohledal sem,
po maslech se ale slehla zem.
Mosel sem jich nechat v košô,
stát nekde na parkovišťô,
jak sem se tam zkóšel vemotat.
Polilo mě horko zema
a co sem zas měl před očema
nemosím vám toďká vekládat.

Františkô, kde máš Zlató Hanó?
Bez ni mě te bôchte nenakenó.
Chtěla sem jô nélacenši,
včel mám prd, to je neštěsti,
Františko, kde máš Zlató Hanó?
A jak bôdô vepadat před dědinó,
dež všecke žensky majó Zlató Hanó.
Přendo o všecke kamarádke,
položijó mě na lopatke,
Františkô, kde máš Zlató Hanó?

Toto kdež sem si představil,
to tragédijô, co bech způsobil
tém, že ôž ani maslo kópit nezvládnô.
Rač sem se stavil ô nás v konzumě,
a tak pěkně draho e neslavně,
se my trápeni bléži ke koncô.
A ešle to ze začátkô vepadalo,
že to co má moja pod trvaló,
na Nobelovkô zrovna nestači.
Tož včel néni mě to lehky přeznat,
ale nezbévá než konstatovat,
že blbé je toť kdose jinači.

Autor: Vymlátil

Úsměv

Dávám písní slova, zkouším dnes a znova,
volám do tmy, objímej, já chci se smát.
Z růží tečou slzy, víš dnes je ještě brzy,
zkouším se zastavit, rozhlédnout a stát, na místě stát.

Proud mě řekou tlačí, kameny mě pohřbívají,
břeh se zdá každou chvíli dál.
Naděje snad ještě zbývá, v zoufalství se neumírá,
vím, tvůj úsměv mi sílu dá, sílu vstát.
Tvůj úsměv, co mě ráno budí,
úsměv, někdy studí,
úsměv mi často chybí,
lásko, chci se smát.
Tvůj úsměv, to jsou květy vřesu,
Úsměv, dnes všechno snesu
Úsměv, to je slunce v lednu
Lásko, chci se smát


Jako knížka, co jí chybí list,
jako výška co nemůže už výš,
jako struna, co ztratila tón,
smích je lék, kostelní zvon.
Jako strom co ztratil svůj stín,
jako zvon co nemá rým,
jako květina co jí chybí vůně,
bez Tebe moje srdce stúně.

Autor: Gaja

Naštěstí

Gdebech Tě béval nepotkal, sedával bech v hospodě,
opijel se gořalkó a tóhó po Tobě.
Bel bech staré mládenec, co poznal jenom roboto,
kópal bych se ve vaně jenom každó soboto.

Ale naštěstí - nechodim po hospodách,
naštěstí - s Tebou kópo se rád,
naštěstí - jenom s Tebó chco bet,
naštěstí – spolem do smrti žet.

Gdebech Tě chtěl otyct, sténě bes mě dohnala,
svojim během famóznim hned za vratama chetila.
Gdebech Ti měl omřit, sotva bes mě nechala,
raka z břocha holó rokó sama bes mně vervala.

Ale naštěstí – eště neomirám,
naštěstí – ož ani neotěkám,
naštěstí - jenom s Tebó chco bet,
naštěstí – spolem do smrti žet.

Naštěstí – závěr je celkem jasné,
naštěstí – krátké a toze krásné,
naštěstí – kdež sem si hledal ženo,
že naštěstí – sem to vzal přes Choleno.

Autor: Vymlátil

Ukolébavka

Ať Tě medvěd v noci zahřívá,
ať se z hezkého sna usmíváš,
noční můry ať mávnou křídly
a letí tam, kde stíny bydlí.

Máma ať má lehký spánek,
ať ji probudí i rtů Tvých vánek,
ať si do polštáře zašeptáš,
že na nebesích je Otec náš.

Spi, děvčátko, spi
a netrap se tím kdo a kdy.
Anděl tě vždycky ochrání,
má Tě jako na dlani.

Ať je Tvůj pohled dech beroucí,
ať tvé šípy nikdy neminou cíl,
když se bude bořit a v mlze ztrácet,
ať se máš vždy kam zpátky vracet.

Když mi moje hříchy odpustíš,
ponesu s Tebou Tvůj malý kříž.
Až bude velký a nad Tvé síly,
pošlu Ti všechny své dobré víly.

Hrady z písku a vlády z bláta,
stromy klečí, čekají kata,
ledovce roní už poslední slzy,
na strach je pozdě, ale na ústup
je ještě brzy.

Ale teď spi, děvčátko, spi
a netrap se tím kdo a kdy.
Anděl tě vždycky ochrání,
má Tě jako na dlani.
Anděl tě vždycky ochrání,
a přinese Ti svítání.

Autor: Vymlátil